TOP 2009 (Kristýna Opletalová)

Nejsem numerolog, ale nemohu se zbavit pocitu, že je něco shnilého v letopočtu 2009. Jak je možné, že se našim politkům povedlo v jednom jediném roce připravit o iluze i ty nejnaivnější voliče?

Vše začalo již na konci roku 2008, kdy Poslanecká sněmovna schválila nový trestní zákoník, obsahující zákon o zákazu zvěřejňování policejních odposlechů. Nejsmutnější na celé věci je to, že „náhubkový“ zákon inicioval poslanec Marek Benda, syn Václava Bendy, podle něhož byla pojmenována cena udělovaná osobnostem, které bojovaly za svobodu a demokracii. I přes nesouhlas Senátu vstoupil zákon o zákazu zveřejňování policejních odposlechů v platnost a v dubnu 2009 nabyl účinnosti. Bohužel ani 34 senátorů, již podepsali ústavní stížnost, nezabránilo tomu, aby v naší zemi byla nadále omezována svoboda slova.

Naše předsednictví EU bylo v březnu nepříjemně poznamenáno pádem vlády, o který se postaral Jiří Paroubek. Následovalo jmenování úřednické vlády, což je situace, kterou naše země od první republiky zažívá teprve podruhé. Poprvé to bylo v roce 1998, kdy byla jmenována vláda Josefa Tošovského. Ta ale nebyla čistě úřednická, tvořili ji i zástupci KDU-ČSL a ODA a na rozdíl od úřednické vlády Jana Fischera se konec jejího funkčního období kryl s vypsáním předčasných parlamentních voleb.

To se tentokrát nestalo. Předčasné volby byly zrušeny. Odůvodnění bylo dvojí : retroaktivita ústavního zákona o zkrácení volebního období a to, že tento právní dokument nesplňuje formální náležitosti ústavního zákona. S prvním argumentem nemohu souhlasit. Právo zná dva druhy retroaktivity - pravou a nepravou. Pravá retroaktivita je použití pozdějšího zákona na právní skutečnosti, které se již odehrály. Typickým příkladem je zákon č. 234/1992 Sb., kterým byla zpětně uznána platnost všech církevních sňatků uzavřených v období 1. 1. 1950 - 1. 7. 1992. Nepravá retroaktivita má přívlastek nepravá, protože se nejedná o zpětné působení v pravém slova smyslu. Jde o řešení situace, kdy se střetnou dvě právní normy a je nutné volit mezi právní jistotou a principem rovnosti před zákonem. Ukázkou nepravé retroaktivity může být následující příklad. Zaměstavatel podepsal se zaměstnancem pracovní smlouvu, v níž je uvedena mzda. Pozdější právní předpis uzná za minimální mzdu částku vyšší, než je mzda zaměstnance. Zaměstnavatel tedy zaměstnancovu mzdu zvýší. Z toho jednoznačně vyplývá, že ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny je příkladem nepravé retroaktivity. Retroaktivita obecně není zakázaná, je pouze nežádoucí. Jediným odvětvím, na nějž se výslovně vztahuje zákaz (pravé) retroaktivity, je trestní právo hmotné, nicméně i tam je možná výjimka ve prospěch obžalovaného. S druhým důvodem zrušení ústavního zákona souhlasím. Každý zákon musí být obecný. Ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny je naopak jedinečný. V minulosti sice k příjetí podobného zákona už jednou došlo (ústavní zákon č. 69/1998 Sb.), ale to neznamená, že se jedná o ústavní zvyklost. Uznávám tedy, že situace byla značně komplikovaná, nicméně můj názor, že předčasné volby se měly konat, zůstává stejný.

 Zrušení předčasných voleb nebylo však jedinou nepříjemnou událostí září 2009. Následovalo uveřejnění skrytou kamerou pořízených záznamů, které byly natočeny během testu úplatnosti politiků. Celá kauza, týkající se nabídky milionu korun za hlasování proti návrhu zákona, který zpřísňuje podmínky pro provozovatele hracích automatů, pokazila pověst politiků z KSČM a TOP 09. Zatímco Ladislav Šustr rezignoval na post poslance ještě na konci září, Jiří Dolejš pokračoval ve své politické kariéře dál, a dokonce podal na deník MF DNES žalobu. Po tom, co nesprávně uvedl jméno vydavatelství (místo Mafry žaloval Mladou frontu a. s.), musel žalobu stáhnout.

Aby toho nebylo málo, v září 2009 bylo ve Středočeském kraji zavedeno žákovské jízdné zdarma. V době, kdy ve světě více než rok zuřila finanční krize, se David Rath rozhodl rozdávat peníze. Když pak v prosinci Poslanecká sněmovna při hlasování o rozpočtu na rok 2010 definitivně smetla ze stolu Janotův balíček, pocítila jsem skutečnou beznaděj. Zaznamenala jsem, že státní bankrot potkal i země s menší mírou zadlužení, než jakou vykazuje v současné době Česká republika. Čekala bych tedy, že budeme šetřit. Bohužel nám ale vládnou lidé, kteří si představují státní pokladnu jako bezedný měšec z pohádky.

Při svém výčtu politických „přešlapů“ jsem záměrně vynechala takové, které by vydaly na celou knihu. Patří mezi ně projekt Opencard, tunel Blanka, neuskutečněná žádost Davida Vodrážky o odškodné za zrušení předčasných voleb, nežádoucí detaily ze soukromí Jiřího Paroubka a další. I tak bylo těch ostudných momentů v minulém roce víc než dost.