Lidská ubohost nekonečná jest (Kristýna Opletalová)

V dubnu se na našem webu objevil článek Politické námluvy, v němž jsem popisovala zvláštnosti letošní předvolební kampaně. Jakýsi Adam vyjádřil v diskusi pod článkem své znepokojení nad společností:

„Lidé jsou masa, obávám se, že veskrze masa, která nechce přemýšlet. Společnost je tak trochu deformovaná. Je tvořena sobeckými jednotkami, které ovšem vyžadují podporu od okolí... Nechci tu dlouze plivat na prostý lid, jen mi přijde, že politici nejsou nějací speciální zloduši, úlisní hadi a sprostí nabubřelci, jsou to jen běžní občané, kterým se do ruky dostala sladká moc. Nejstrašnějším faktem je, že značná část národa je tvořena těmito potenciálními politiky.“

Odpověděla jsem tehdy, že mně lidé také dělají starosti a věřím, že každý kolektiv je zmenšenou kopií poslanecké sněmovny. Rovněž jsem naznačila záměr napsat o tom článek. Dlouhou dobu jsem však s jeho sepsáním otálela. Nebyla jsem si totiž jistá, nakolik by čtenáře oslovil. Nakonec jsem se rozhodla přijít s touto spíše společenskou než politickou problematikou v době prázdnin.

Od narození bydlím v Bubenči na Praze 6, přičemž posledních patnáct let žiju v bytě, který se nachází v krásném prvorepublikovém domě. Zdejší nemovitosti vynikají nejen svým vzhledem, ale také vysokou cenou. Obec se proto našeho domu dlouhou dobu nechtěla vzdát a teprve před pěti lety došlo k privatizaci. Dřívější nájemníci se tehdy stali vlastníky.

Prvním úkolem společenství vlastníků byla rekonstrukce domu, neboť firma, která měla před privatizací na starost správu našeho domu, se v posledních letech jakýmkoliv opravám vyhýbala. Fasáda se od roku 1926, kdy byl dům postaven, neopravovala. Elektrické a vodovodní vedení již také hodně pamatovalo a lidé navíc začali postrádat výtah. Aby bylo možné tyto opravy provést, museli jsme se jako společenství zadlužit. Úvěr se bude splácet následujících dvacet let z fondu oprav a navíc celou sumu zaplatíme dvakrát, jelikož banka si samozřejmě účtuje úroky.

Problémy začaly už při rekonstrukci vodovodních trubek. Jeden z vlastníků odmítl pustit dělníky do svého bytu. Část vedení v důsledku toho pravděpodobně hnije, protože v naší a sousedčině koupelně (naše byty se vyskytují přímo pod neopravenou stoupačkou) se od té doby line zápach z odpadu.

Oprava elektrického vedení byla o poznání zajímavější. Přestože za ni bylo zaplaceno 500 000 Kč, nepřinesla obnovu původního vedení ani jeho rozšíření. Po dokončení rekonstrukce nesvítilo světlo v našem sklepě a předpokládalo se, že tam budeme chodit s baterkou. Na opětovné zřízení přestřihnutých drátů jsme si museli připlatit. Jen tak mimochodem, dělníci se prokopali do čtyř z patnácti bytů. Jeden z nešťastných vlastníků je inženýr, který vyhotovil pro dělníky nákres, řekl jim, kolik centimetrů smějí kopat, a varoval je, že zdi jsou tenké. Marná byla jeho snaha...Otvor, skrze nějž bylo z chodby vidět až do sousedovy kuchyně, byl zadělán až po měsíci. Ztrátu mosazných zvonků a jejich výměnu za obyčejné kovové nebudu komentovat stejně jako pracovní morálku výše zmíněných dělníků.

Oprava fasády také neprobíhala tradičním způsobem. Čerstvě položené dlaždice na balkonech byly proti vůli vlastníků vymláceny a nahrazeny jinými, méně kvalitními. Pro odvod vody z balkonu byly použity plechové roury zbytečně velkého průměru. Ty zdálky vypadaly jako děla a zdálo se tedy, že jsme připraveni k boji. Jednoho dne z našeho domu zmizel domovní znak. Mysleli jsme, že bude v rámci oprav nově natřen a poté opět umístěn na fasádu domu. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že předseda společenství nechal domovní znak sešrotovat! Aby toho nebylo málo, moje matka si při věšení prádla všimla, že dělníci natírají sokl domu na tmavě hnědou barvu. Celá fasáda přitom byla natřena na světle žlutou barvu a tmavý sokl vytvářel nežádoucí kontrast. V domnění, že se jedná o chybu dělníků, začala moje matka křičet na nic nechápající a česky nemluvící dělníky. Jedna z našich sousedek se později přiznala, že o barvě rozhodla sama, aniž by ostatní vlastníky požádala o souhlas. Dovolím si ještě jednou zdůraznit, že náš dům byl postaven v roce 1926, a proto podléhá správě památkářů. Ti také určili barvu fasády. Demokratické hlasování, kterým jsme s mou matkou nahradily svévolné rozhodnutí jedné osoby, přesto nebylo přijato s nadšením. Někteří se cítili dotčeni, protože nebyla vybrána jejich oblíbená barva.

Peripetie vyvrcholily budováním výtahu. Tomu jsme my z nižších pater domu téměř nevěnovali pozornost, jelikož jsme věděli, že výtah používat nebudeme. Věděli jsme jen, že výtah nebude končit ve čtvrtém patře, jak bylo původně zamýšleno, ale bude pokračovat na půdu, kde bydlí předseda. Tento poměrně movitý člověk, který si celou půdu koupil a zrekonstruoval, aby zde pronajímal byty, prohlásil, že poslední patro výtahu zaplatí. To jsme považovali za samozřejmost. Vždyť výtah pojede až k němu do bytu, a tudíž bude poslední patro uzamčeno a ostatním vlastníkům zapovězeno...Byla jsem to já, kdo se začal pídit po dokladech za zaplacení tohoto patra a zjistil, že doklady neexistují, protože celý výtah byl uhrazen ze společných peněz. Všichni tedy budeme následujících dvacet let splácet to, že našemu sousedovi jede výtah až do bytu. Někteří vlastníci se splacení úvěru nejspíš ani nedožijí. Pan Svoboda, jak se předseda jmenuje, se ani v nejmenším nestydí a odmítá cokoliv platit. Argumentuje např. tím, že vykonával čtyři roky funkci předsedy zadarmo. Já sama jsem se snažila situaci mnohokrát řešit. Svolala jsem několik domovních schůzí, s panem Svobodou vyjednávala, kontaktovala jsem i firmu, která vyráběla výtah, pokaždé bez výsledku.

Bezostyšnost našeho předsedy však rozhodně není největším problémem v domě. Tím jsou ostatní vlastníci a společenství jako celek. Po všem, co se stalo, se nás pouze hrstka postavila panu Svobodovi na odpor. Zbytku lidí na neuhrazené částce nezáleží, a přitom ji budou ještě dlouho splácet. Nerozumím a snad ani nechci rozumět jejich zbabělosti jít do konfliktu s někým, kdo je okradl. Neschopnost odsoudit tento podvod a sjednat nápravu dala vzniknout nebezpečnému precedentu. Už teď není pan Svoboda se svou drzostí sám. Ona sousedka, která se cítila povolaná k rozhodování za ostatní ve věci barvy soklu, si zabrala pro sebe před časem část chodby (společného majetku společenství) a začala na něm stavět zeď bez vědomí stavebního úřadu. Její kamarádka a sousedka si zase pro změnu chce od ostatních vlastníků odkoupit další společný prostor - prádelnu. Nechápe však, že za něj musí zaplatit přiměřenou cenu. Ceny nemovitostí na Praze 6 se pohybují kolem 60 000 Kč za 1 m². Naše sousedka nabízela nejdříve 1/20 tržní ceny, nyní přistoupila k 1/12 této ceny.

Ať se v našem domě děje cokoliv, většina lidí se k tomu staví pasivně, až apaticky. Rozhodne-li někdo za ně, jsou rádi, i když je to sebehorší rozhodnutí. Sami totiž nevědí, co chtějí. Nejraději se starají sami o sebe a společné záležitosti ignorují. Za předsedu pak zvolí ze svého středu kohokoliv, kdo je sympatický a usmívá se. Vyskytnou-li se nějaké problémy, mlčí a čekají, až je vyřeší někdo jiný. A zeptá-li se jich někdo na názor, nezastávají ani jedno, ani druhé stanovisko, jsou raději někde uprostřed, odkud se jim dobře uhýbá podle situace na tu či onu stranu.

Rozhlédneme-li se kolem sebe, skutečně si všimneme, že někteří jsou snadno manipulovatelní a málo zvídaví (voliči) a jiní využívají moc k prosazení vlastních zájmů (politici). Nejsmutnější je velice tenká hranice mezi těmito dvěma skupinami. Každý „volič“ se začne chovat jako „politik“, je-li mu k tomu dána příležitost.