Kdo chce, ten si práci vždycky najde (Kristýna Opletalová)

Kolik je na tomto přísloví pravdy? Má nám stále co říci i v době hospodářské krize? Na tyto a další otázky bych chtěla odpovědět v článku, který reaguje a volně navazuje na vyprávění Alice Tiché o ztrátě zaměstnání.

Když jsem se po úspěšném složení zkoušek na vysoké škole rozhodla shánět letní brigádu, předpokládala jsem, že to nebude snadné. Na druhou stranu jsem se cítila být vhodnou adeptkou na téměř jakoukoliv neodbornou práci. Jsem studentka, takže za mě zaměstnavatel nemusí odvádět zdravotní a sociální pojištění. Jsem časově flexibilní, neboť trávím většinu léta doma a až na výjimečné případy nikam neodjíždím. Mám zkušenosti s prací v neziskové organizaci, s úklidem, doučováním angličtiny a francouzštiny, pracovala jsem i ve skladu a v oddělení pečiva a zákusků v supermarketu. Kromě dvou výše uvedených cizích jazyků umím španělsky a ovládám základy latiny a němčiny.

Práci jsem hledala na internetu. Zpočátku jsem byla překvapena poměrně velkým množstvím nabídek. Vyjma určitých pozic (např. generální ředitel), na něž se výběrová řízení ze známých důvodů nevypisují, bylo možno zde nalézt širokou škálu prací: lektor jazyků, kosmetička, číšník, programátor, zdravotní sestra, kamelot, pokladní, obchodní zástupce, sociální pracovník a v neposlední řadě hospodyně do domácnosti. Naprostým evergreenem serveru je práce v neziskové organizaci, ať už se jedná o Hnutí DUHA, Greenpeace, Amnesty International, Člověka v tísni nebo nějaké méně známé sdružení. Vzhledem k předchozí zkušenosti jsem na takové inzeráty nereagovala. Stejně tak jsem se vyhýbala práci v call centrech. Jinak jsem odepisovala na všechny inzeráty, které nabízely práci, k níž jsem měla kvalifikaci.

Celkově jsem odpověděla na bezmála stovku inzerátů. Od jisté doby jsem si tyto inzeráty pro jistotu ukládala do počítače, protože zaměstnavatelé někdy své nabídky po čase stáhnou z internetu, dostane-li se jim velkého množství odpovědí. Ne každé zaslání životopisu se však dočká odezvy. Nečekaný dar osudu v podobě pozvání na pohovor může uchazeče o zaměstnání pak doslova vyvést z rovnováhy. Zvláště v případě, že si nepamatuje přesné znění všech inzerátů, na něž odpověděl. Pro takové případy jsem s sebou všude nosila stručný přehled nabídek z poslední doby, aby mě nezaskočil telefonát typu: „Dobrý den, u telefonu X ze společnosti Y. Dostali jsme váš životopis. Máte o pozici Z stále zájem?“ Postupně jsem se tak naučila předcházet ztrapnění.

Během měsíce jsem absolvovala šestnáct pohovorů. V šesti případech jsem se ucházela o práci v advokátní kanceláři. Tyto pohovory považuji za nejzajímavější zkušenost. Advokátní kanceláře sice nenabízejí práci každý den, a už vůbec ne studentům prvního ročníku právnické fakulty, ale když už ji nabízejí, tak odepíší všem zájemcům. Pokud ještě není místo obsazeno, neváhají s pozváním na pohovor, při němž se chovají velice příjemně a slušně. Slíbí-li uchazeči, že se mu ozvou, skutečně to splní, i když si daného kandidáta nevyberou. Toto jednání nebylo samozřejmostí v jednom nejmenovaném tříhvězdičkovém hotelu, kde jsem chtěla pracovat jako recepční. Tamější „operations manager“ (ano, tak o sobě ten člověk mluvil) v brýlích (vsadím se, že neměly dioptrická skla) se se mnou sice loučil slovy: „Ozvu se vám příští týden,“ ale žádnou zprávu mi neposlal.

Další pozoruhodností byly inzeráty, které nenabízely klasický pracovní poměr, nýbrž podnikání. Celý život jsem si myslela, že podnikání je samostatná činnost, jejíž know-how (ten výraz nenávidím), jak se dnes říká, má sám podnikatel. Pět pohovorů mě přesvědčilo o tom, že podnikání může být také nešťastná činnost, ke které nás někdo přemluví, a může mít buď formu finančního poradce, prodejce všeho možného nebo wellness konzultanta. Především ona pozice welness konzultanta stojí za zmínku. Navštívila jsem dvě wellness studia a shledala jsem u nich jisté podobnosti. Zaprvé ředitelé těchto studií zasádně nezvou zájemce na pohovor, protože chtějí, aby se zájemci pozvali sami. Zdůrazňují svým kandidátům nutnost včasného příchodu, přestože sami včas nedorazí, a vyžadují na nich vytištěný životopis. Organizují „masové“ pohovory. Na určitou hodinu pozvou 5-20 lidí. Nejedná se tedy o pohovor v pravém slova smyslu, spíše je to informační schůzka. Tam se kandidát dozví věci, které zaměstnavatel záměrně neuvedl v inzerátu. Mezi ně patří práce na živnostenský list, nutnost placeného zaškolení a získávání klientů „svépomocí“.

Všimla jsem si, že v poslední době je zvykem předkládat při pohovoru uchazečům o zaměstnání dotazníky. Účastnila jsem se např. výběrového řízení na úklid kanceláře, při němž jsem musela vyplňovat poměrně důkladné informace o předchozích pracovních zkušenostech, a to název společnosti, její sídlo, dobu trvání pracovního poměru, pozici, platové ohodnocení a důvod, proč byl pracovní poměr ukončen. Mimo to jsem byla dotázána, zda jsem kuřačka a jestli mám řidičský průkaz. Třešničkou na dortu byla otázka: „Čím můžete přispět k větší prosperitě naší společnosti?“

Někdy se mi také stalo, že jsem nemohla sídlo dané společnosti najít, jelikož bylo ukryto před mým zrakem podobně jako nástupiště devět a tři čtvrtě před Harrym Potterem. Zažila jsem testy z angličtiny, pohovor v angličtině a dotazy na rodinu, přátele či životní sen. Myslela jsem, že už mě nic nemůže překvapit.

Pak přišel zdánlivě nadějný pohovor. Byla jsem přijata tzv. na zaučení. To spočívalo ve více než jedenáctihodinové směně. Mým úkolem bylo rozdávat na ulici letáky a informovat turisty o probíhajících koncertech. Na konci dne jsem se dozvěděla, že jsem „prošla ohněm“ a mohu tedy vstoupit do kolektivu ostatních brigádníků. Druhý den jsem pokračovala v práci, která zabrala pouze něco málo přes pět hodin. Další týden jsem dorazila na místo pracoviště, jak bylo domluveno, avšak zaměstnavatelka mě poslala domů s tím, že se mi ještě ozve, jak mě bude potřebovat. Následně tvrdila, že budu mít na starost úklid sálu a jeho přípravu před koncertem. V den, kdy jsem měla tuto práci zahájit, mě opět poslala domů, tentokrát už navždy. A proč? Nemám čas o víkendech, jsem jemná dívka, a proto se pro mě tato práce nehodí.

Vracím se tedy zpět k přísloví uvedenému v záhlaví článku. Po měsíčním „průzkumu na trhu práce“ jsem začala pochybovat o jeho pravdivosti a aktuálnosti. Pracovních příležitostí je stále dost, avšak není jednoduché být přijat. Dokonce ani přijetí na zkoušku nic nezaručuje. Jistota je tatam. Nepsala jsem tento článek za účelem postěžovat si, zanadávat a ukázat sebe samu jako mučednici. Chtěla bych jen, aby se nad názvem článku zamysleli i ostatní.