Politické námluvy (Kristýna Opletalová)

Jak se pomalu, ale jistě bliží volby, začala jsem si všímat, jakým způsobem se nás politici snaží zaujmout. Jedni slibují vysoké důchody a sociální dávky, druzí se ohánějí slovem řešení. Toho, kdo pamatuje alespoň jedny z předešlých voleb, to nijak nepřekvapí. Přesto ale můžeme říci, že letošní „námluvy“ jsou něčím jedinečné.

Hitem se staly tzv. antikampaně založené na zesměšnění nepřítele. Naše cesty jsou v důsledku toho lemovány billboardy ODS namířenými proti ČSSD a naopak. Opravdu bych ráda věděla, k čemu je taková věc dobrá, když voliči zesměšňované strany názor stejně nezmění. Dokáží-li současní politici pouze útočit na své rivaly, pak je něco v nepořádku. Navíc považuji hašteření dvou největších stran za naprosto zbytečné ve chvíli, kdy už nikdo nechce volit menší zlo a raději se poohlíží po alternativě v podobě malé strany.

Další novinkou je oslovování voličů pomocí sociální sítě Facebook. Takovou formu předvolební kampaně neuznávám z jednoho prostého důvodu. Když lidé před dvaceti lety cinkali klíči na Václavském náměstí, nedělali to jen proto, aby projevili nesouhlas s vládou komunistů. Chtěli také konečně žít tak, jak se žilo na západ od naší země. A v neposlední řadě cinkali klíči od svých domovů na důkaz toho, že si přejí opětovný vznik soukromého vlastnictví. Toužili po svobodných volbách, a tím pádem i po ochraně soukromí. Neexistence tajných voleb před rokem 1989 znamenala v praxi, že si mohl každý ověřit, jak volil jeho soused. Kdyby se někdo nedostavil k volbám nebo by se nezúčastnil prvomájového průvodu, okamžitě by to věděla celá obec. To všechno vyburcovalo náš národ k boji za svobodu. Ptám se tedy, proč se dnes politici dobrovolně vzdávají soukromí prostřednictvím internetu a dopouštějí se nežádaného exhibicionismu.

Jak vypadá antikampaň v praxi, jsme se mohli nedávno poučit v pořadu Otázky Václava Moravce při duelu Jiřího Paroubka a Petra Nečase. Nejdramatičtější část, při níž se dvě diametrálně odlišné postavy české politické scény přely, kdo více zadlužil naši republiku, okomentoval moderátor pohotově a výstižně. Zeptal se, zda je takové chování výsledkem usilovné práce jejich poradců. Odpověď však nedostal. Jak Paroubek, jehož nebylo přes plakát s mírou zadlužení málem ani vidět, tak upřímně rozhořčený Nečas nebyli najednou schopni slova. Přitom jen o pár sekund dříve se hádali tak nahlas, že Moravce vůbec nebylo slyšet. Ten si chvílemi sám pro sebe posteskl, že s sebou bohužel žádný plakát nemá, což se nesetkalo ani u jednoho z hostů s pochopením. Nemůžeme se na ně koneckonců zlobit, měli jiné starosti. Půjčovali si kalkulačku a vzájemně si vyhrožovali předložením maturitního vysvědčení z matematiky. Myslím, že naposledy jsem něco podobného zažila jako malé dítě při diskusi Václava Klause s Milošem Zemanem. Tam se náš současný prezident jal rozebírat náramkové hodinky na jednotlivé součástky, aby svému protivníkovi ukázal, jak moc jeho slovy pohrdá. „Souboj“ Paroubka s Nečasem mě pobavil a rozesmutnil zároveň. Třebaže mám jasno, kterému z výše uvedených bych dala hlas, nestranný pozorovatel by mohl konstatovat, že neustálými hloupými narážkami se znemožnili oba politici přibližně stejně.

Když nad tím tak přemýšlím, napadá mě, že naší zemi, plné antikampaní, by možná pomohl australský jednokolový volební systém absolutní většiny. V něm lidé zaškrtávají na kandidátních listinách 3 preference. Nenajde-li se v prvním sčítání žádný kandidát s nadpoloviční většinou hlasů, vyškrtne se nejhorší z kandidátů a jeho hlasy se přerozdělují. Takto se postupuje tak dlouho, dokud se nenajde vítěz. Australské hlasování má hned dvě výhody - nedochází při něm k propadání hlasů a nikdy v něm nemůže zvítězit strana s velkým počtem přívrženců i nepřátel.

Ani změna volebního systému by však nevyřešila to hlavní - nevhodnou předvolební kampaň. Ta by totiž získala jinou podobu jedině v případě, že by se naši politici přestali chovat jako malé děti a místo upozorňování na vady jiných by nabízeli vlastní přednosti.