Z hlavy na nohy!

Peníze opravdu nepadají ze stromu (Hana Smrčková)

08.04.2010 22:29

Pokud se tomuto nadpisu smějete, nejprve se rozhlédněte. Hodně bych se divila, kdybyste ve svém okolí nenarazili na lidi, kteří žijí na dluh a příliš jim to nevadí. A nejsou to jen vaši známí - na úrovni spotřebitelů. Jsou to celé státy a demograficky bohužel většina planety. Z přejídání se cizím dortem se stal globalizační trend. Jsme schopni postavit se zpět na vlastní nohy?

Z čeho všeobecné obžerství pramení? Především z opilosti ekonomickým růstem a lepšící se životní úrovní, která dala Západní civilizaci neotřesitelný pocit, že se budeme mít již jen lépe. A když ne, zachrání nás sociální stát. Vznikl tlak na to, abychom se již zítra měli lépe než dnes. To doslovně. Životní úroveň však rostla rychleji, než jaký růst byla schopna ekonomika unést. Chtěli jsme mít zkrátka všechno hned. V dnešní době je skromnost a šetrnost něco téměř hanebného. Je pokrokový opravdu ten, kdo si koupí i to, na co nemá? Tento přístup příliš nedává logiku, přesto jej v minulém desetiletí velká část lidí úspěšně praktikovala. A dnes?

Krize jako pozitivum?

Vím, že ekonomická krize způsobila řadě lidí velké problémy, aniž by se o jejich vznik třeba osobně přičinili. Berte proto prosím následující věty jako nadsázku. Možná můžeme být rádi, že přišla ekonomická krize dnes a ne až zítra. Ukazuje, že stále musíme myslet na zadní vrátka. Doufám, že se krize pozitivně projeví na přístupu lidí k hospodaření s vlastními zdroji. Jde o varovně zdvižený prst. 

Stát, příspěvky a solidarita

Zajisté jste si všimli, že se téměř všude stávkuje proti utahování opasků, které je sice nepříjemné, ale potřebné. V minulosti se vyhazovalo příliš mnoho peněz místo tvorby úspor. Vlády rozdávaly to, co nám teď chybí, aby se zalíbily svým voličům. Ať již hesla o zvyšování přídavků na všechno vyhrají v České republice nadcházející volby nebo ne, je to klasický důkaz toho, že lidé prostě šetřit nechtějí. Ať se šetří někde jinde a na někom jiném. Myslím, že bychom měli začít u sebe. Když něco kupujeme, ptát se, zda daný statek skutečně potřebujeme. Ono je vlastní odpírání totiž mnohem těžší než jít stávkovat před úřad vlády. Navíc, pokud chceme být opravdu svobodní, měli bychom přeci usilovat o co největší autonomii a ne čekat s nataženou rukou, co nám stát dá. Pokud si rodina pořizuje potomka, měla by být schopna se o něj také postarat. Příspěvky v řádu stovek korun (nemluvím o mateřské, ale příspěvcích na děti) jsou prostě luxus, který nevytrhne rodiče, ale systematicky vyčerpává státní pokladnu. Argument, že ne vždy je rodičovství plánované sice zní na první pohled rozumně, však pouze do té doby, než si uvědomíte, kolik procent dětí se narodí i přes antikoncepční bariéru. A pokud antikoncepci v jakékoli formě odmítáte, tak i zde se jedná o čistě osobní rozhodnutí a s možností početí se prostě musí počítat. Chci jen upozornit na to, že je nutné být především zodpovědný sám za sebe a za svá rozhodnutí, která vědomě činím. Riziko musím nést já a ne čekat, že na vše dostanu příspěvek od státu. Přeci nechceme, aby naše děti přiživoval stát. Pokud se zbavíme nesmyslných příspěvků, zůstane pak větší část koláče pro ty, kteří jej skutečně potřebují. Dnešní důchodci za komunismu těžko mohli počítat s tím, co nastane v jejich důchodovém věku, proto by se měl současný systém ukázat jako lepší než ten předchozí a dopřát jim důstojné stáří, protože jinak budeme stále svědky toho, že část starší populace bude volit komunisty. Velká část dnešních (nejen) důchodců se opravdu měla za totality lépe. Je potřeba pochopit, že dnes už je to na nás. Neustále se hovoří o reformě důchodového systému. Ta je bezesporu důležitá. Ještě důležitější je si opět uvědomit, že my máme možnost sami se pojistit a šetřit na vlastní stáří. Je sice nutná centrální státní koncepce, ale velkou část může udělat každý sám. Pokud někdo vykřikuje cosi o systému solidarity a zároveň o „příspěvcích pro všechny“, neví, co říká. Systém solidarity by se snad měl v demokratických zemích zakládat na tom, že pokud mohu, snažím se starat sám o sebe a o svou rodinu. Tím jsem solidární s opravdu potřebnými, protože si neukrajuji z koláče určeného na sociální výdaje. Solidarita není utrhnout si za každou cenu alespoň kousek toho, co jsem zaplatil na daních a sociálním pojištění, nebo hůř, byli nuceni zaplatit jiní.   

 

Zpět

Diskusní téma: Peníze opravdu nepadají ze stromu (Hana Smrčková)

Datum
Vložil
Titulek

Polemika

Zároveň je ale nasnadě se ptát, jestli za ekonomickou krizi a zadlužení státu může princip sociální politiky nebo spíš naopak přebujelý kapitalismus...? Nesjem si jistá, jestli ekonomickou krizi způsobilo nezopdovědné chování států a jejich ekonomik, nebo spíše nezodpovědných společností a jejich obchodování - to zaprvé.
V zásadě je určitě dobré snižovat státní dluh, ale je opět otázkou, jestli to má být za cenu destrukce sociální politiky (o což se ze všech sil snaží některé nově vzniklé politické strany), nebo jestli by spíš nemělo jít o zásadní restrukturalizaci systému (příkladem je nesmyslně vysoký "příděl" armádě ČR). Solidarita zaštítěná státem (= sociální politika) je jedním ze základních kamenů evropské demokracie a původně dobrý úmysl snížení schodku státního rozpočtu by mohl vyústit v nešťasný konec určitých demokratických ideálů!
Toť můj názor :)

Datum
Vložil
Titulek

Re: Polemika

Dobrý večer,
předně děkuji za reakci. Máte jistě pravdu, o příčině trendu zadlužování je možno polemizovat.
Není jednoduché říci, kdo konkrétně se o vznik krize zapříčinil. Myslím, že to snad není ani vůbec možné. Lákadlu posvátné víry v nekonečný ekonomický růst podlehli všichni. Vlády jednotlivých států, podniky i spotřebitelé. Smutným paradoxem je, že vlády (státy), které by asi morálně měly jít svým občanům příkladem, na chybná rozhodnutí doplácí mnohem méně než soukromé osoby.
Pokud se však bavíme o sociální roli státu, myslím, že žádná ze stran se jí nechce zříct a to ani kvůli snižování zadlužení. Je však na místě hovořit o tom (a to nikoli kvůli zadlužení, ale principům- snižování dluhu pouze přinutilo společnost toto téma otevřít), jak široký by měl být záběr sociální politiky. Přesně jak jste řekla, mělo by jít o restrukturalizaci systému. Problém je to, že čemu jedni říkají restrukturalizace, vidí jiní jako destrukci. Záleží na tom, zda solidaritu vidíme v tom, že téměř každý přispíváme a také tedy téměř každý máme nárok na nějaké sociální příspěvky, nebo téměř každý přispíváme a málokdo máme nárok. V prvním případě, který u nás převládá, není podle mého názoru na místě označení solidarita. Maximálně v tom smyslu, že člověk přispívá jinou měrou, než poté čerpá. Sama se přikláním ke "druhé solidaritě"- přispívám pro případ, že bych musela z nepředvídaných důvodů čerpat (nemluvím o důchodech a mateřské, ale ostatních příspěvcích). Tato solidarita znamená opravdu jen nutnou sociální síť, minimální zásah státu do života lidí, větší osobní odpovědnost jednotlivce. Bylo by k ní však nutné změnit nikoli pouze systém, ale vnímání lidí, kteří často berou sociální příspěvky jako něco, z čeho si musí utrhnout dříve, než to udělá někdo jiný, nikoli jako řešení v krajní nouzi. Problém je podle mého názoru v tom, že není možné nastavit systém tak, aby byl nezneužitelný. Buď je míra zneužití malá a procedurální postupy nepřiměřeně přebyrokratizované, nebo málo papírů a velká zneužitelnost. Je to možná trochu naivní, ale snad by pomohlo začít opravdu od sebe. Jsou země, například Švýcarsko, kde ona osobní odpovědnost skutečně funguje a výsledkem je slušnost a prospěch celé společnosti.

Vyhledávání

Naruby! © 2010 Všechna práva vyhrazena.