Možná, že slyším trávu růst (Kristýna Opletalová)

Před nějakou dobou jsme vás vyzvali k diskusi o volbě prezidenta. Nikdo se bohužel do diskuse nezapojil, a tak bylo toto téma z webu staženo. Nakonec jsem se rozhodla napsat o tom článek, neboť jsem přesvědčena, že se jedná o věc zajímavou a důležitou. 

Domnívám se, že prezident plní především reprezentativní úlohu. Vnáší do republiky cosi ze starých časů monarchie. Na rozdíl od monarchy má však pramalé pravomoci; jeho suspenzívní veto znamená jen krátké pozdržení legislativního procesu. Je pravdou, že ve výjimečných případech prezidentovo veto zákonodárce ovlivní. Václav Havel se může chlubit asi dvaceti zákony, které vetoval, aniž by byl později Poslaneckou sněmovnou přehlasován. Největší autoritu měl v tomto ohledu první československý prezident. Masarykovo veto nebylo ani jednou přehlasováno. 

Hlava státu tvoří jakousi čtvrtou moc po moci zákonodárné, výkonné a soudní. Třebaže je v Ústavě České republiky uveden prezident ve stejné kapitole jako vláda, stojí poněkud mimo. Zatímco působnost vlády je neohraničená, prezidentovy pravomoci jsou taxativně vyměřeny. 

Snad právě ona symboličnost celého prezidentského úřadu napovídá, že ho nemusí nutně zastávat „schopný politik“. Spíše než cílevědomý a svérázný by měl být prezident pokorný a přirozený ve svém projevu. Takový je i Petr Pithart, kterého si dovedu jako hlavu státu představit. Netvrdím, že ho považuji za jediného vhodného kandidáta. Uvádím jej pouze jako příklad osoby s předpoklady pro funkci prezidenta. 

Petr Pithart podle mého názoru svou prací dokazuje, že existence horní komory parlamentu má smysl. V České republice, podobně jako v jiných zemích, se už dlouho hovoří o jejím zrušení. Jako důvod se uvádí finanční náročnost provozu obou komor, zbytečný formalismus a zdržování legislativního procesu. Takové námitky mají jistě své praktické opodstatnění. V osobě Pitharta se však spojují jakési nadčasové a vše přesahující argumenty pro zachování senátu. A jaké to jsou? Senát, jakožto „stará garda“, drží ochrannou ruku nad jednáním mladších. Schvaluje, co je dobře, a upozorňuje, co je špatně. Vkládá do cílevědomých rozhodnutí poslanců nadhled těch, kteří mají větší zkušenosti a více toho zažili. Senát je naší morální brzdou, varovně zdviženým prstem. Zůstává tu i ve chvíli, kdy je poslanecká sněmovna rozpuštěna, a přijímá opatření s mocí zákona ve věcech, které nesnesou odkladu. Aby měl senát skutečný význam a nezůstal jen „bezradným rodičem neposlušných dětí“, musí v jeho čele stát někdo, kdo je hoden úcty. Petr Pithart byl předsedou Senátu v letech 1996-1998 a 2000-2004. V současné době je místopředsedou Senátu. Svým nesouhlasem s imunitou a iniciací ústavní stížnosti ve věci tzv. náhubkového zákona si mou úctu jednoznačně získal. 

Když v roce 1993 vznikla Česká republika, nebyla úplně novým, dříve neexistujícím státem. Navazovala na dřívější tradice. Také některé kapitoly Ústavy ČR jsou převzaté z ústav dřívějších a součástí ústavního pořádku jsou nadále některé zákony z doby federace. Je tomu tak proto, že úplná diskontinuita není možná. Petr Pithart je pro mě ztělesněním kontinuity. Věřím, že v politice by měli být lidé, kteří zažili komunismus a něco o něm vědí. Sám Pithart přiznává své členství v  komunistické straně v šedesátých letech. To neznamená, že by celou věc jakkoli zlehčoval. Ve své nové knize Devětaosmdesátý píše o odpovědnosti, kterou cítil v srpnu 1968 za to, co se stalo. Upozorňuje ale také na ohromné množství členů KSČ, což naznačuje, že v té straně museli být i nějací normální lidé. V naší zemi se často navrhuje zrušení komunistické strany. Podle některých k tomu už mělo dojít v roce 1989. Pithart argumentuje čistě právnicky – kdo by KSČ zrušil, když tehdy neexistoval ani Ústavní soud, ani Nejvyšší správní soud? 

Petr Pithart se na dobu před rokem 1989 zaměřuje i v jiném ohledu, např. ve společenském a ekonomickém kontextu. Pravidelné odjezdy na chaty a chalupy nazývá první privatizací. Lidé unikali před dohledem a hospodářským plánem do míst, kde mohli být sami a vykřikovat nahlas své názory. Pěstování vlastních produktů jim navíc nahrazovalo nedostatky tehdejšího trhu. Podle Pitharta tu za minulého režimu byl kapitalismus, avšak kapitalismus založený na podvodu. Celý režim se nakonec zhroutil sám do sebe, třebaže k tomu přispěli i studenti na Národní třídě. Právě sametovou revoluci přirovnává Pithart k divadlu: „Celá revoluce byla tak trochu inscenovaná jako divadlo. Jak by ne, když byl v jejím čele stál divadelník, původně kulisák a pak světově proslulý dramatik?“ Krátce po převratu si Pithart uvědomil nebezpečí nové vládnoucí třídy. Bál se toho, aby se lidé podobně jako ve volbách v roce 1946 nenechali zmanipulovat někým, kdo je lepší než ti před ním. V textu Z čeho by nás měla bolet hlava tehdy napsal: „Je bohužel příliš snadné mít pravdu proti tak neodpovědné a nekompetentní moci.“ 

Měla jsem tu čest poznat Petra Pitharta nejen jako politika a spisovatele, ale i jako profesora. Je to člověk neuvěřitelně inteligentní, sečtělý, sympatický a přirozený. Jeho přednášky nikdy nekopírovaly otrocky učebnici a nedržely se striktně politologie. Díky svému širokému rozhledu si mohl Pithart dovolit odbočky do světa filozofie, historie a literatury. Jelikož absolvoval postgraduální studium na St Anthony's College v Oxfordu, dokázal jasnými termíny se skvělou výslovností popsat britské reálie. 

Petr Pithart má můj obdiv rovněž proto, že nereaguje podrážděně na kritiku. Na narážku, jak může odmítat ústavní zákon 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, když podobný zákon v roce 1998 odsouhlasil, odpověděl: „Je dobře, že jste to připomněl“. Svůj dřívější souhlas následně vysvětlil tím, že nechtěl, aby se konaly volby do Poslanecké sněmovny ve stejné době jako volby do Senátu. Tím by totiž Senát ztratil smysl. Uvědomuje si, že udělal chybu a nemá problém to přiznat. 

Na závěr si dovolím poslední citaci z díla Petra Pitharta: „Možná, že slyším trávu růst. Jestli něco takového přece jen roste, není to tráva, je to plevel, agresivní plevel.“ Přestože jsou ta slova přibližně dvacet let stará, platí i dnes, rozhlédneme-li se kolem sebe. Dělejme tedy vše proto, aby tráva kvůli plevelu nezmizela.