…drobná paralela by tu byla… (Hana Smrčková)

Proč ne komunistům

Nežila jsem za války, nežila jsem za komunismu. První věc, na kterou si skutečně autenticky vzpomínám, je pravděpodobně zavedení samostatné koruny české, respektive oranžová dvoustovka s Komenským. Tenkrát jsem pochopitelně nevěděla, co je to za pána. Válku i komunismus znám pouze ze školy, z knih a z vyprávění. Pro některé se tím možná stávám cucákem, který má akorát právo mlčet, protože nic nezažil. Ale kdo zažil? Těch lidí už mezi námi moc není. Vcelku uznávám tezi, že dějiny píší vítězové. Na druhou stranu si myslím, že současní historikové rozhodně nemají zapotřebí zkreslovat události tak mohutně, jak tomu bylo za komunismu. Zde se mohu paradoxně opřít o vlastní zkušenost, protože jsem se v rámci seminární práce pročítala třemi tituly novin z roku 1949. Veškeré články byly neobjektivní, agitační, emotivně zabarvené, a některé z nich bohužel i naprosto lživé. 

 Často slýchám argument, že padesátá léta byla přeci jiná, pak už režim „uvolňoval opratě“. Ano, byla jiná. Jenže je to podstatné? Právě tím, že obě události - válku i totalitu- znám jen zprostředkovaně, přijdou mi praktiky Adolfa Hitlera a NSDAP a stalinistického Ruska dosti podobné. Oba- Hitler i Stalin-  byli diktátoři a masoví vrazi. Tak proč jsou dnes nacismus a jemu příbuzné projevy zakázány, a komunisté jen kosmeticky změnili oficiální název strany podle nového uspořádání? Pravděpodobně je to tím, že ruští komunisté byli za války „ti hodní“ (záměrně pomíjím pakt Molotov- Ribbentrop) a po ní místo reflexe hrůz, které Stalin páchal, nastalo období vítězné euforie přecházející v období cíleného vymývání mozků. Nicméně dnes víme, co se za komunismu dělo u nás i v Sovětském svazu. Víme, že komunisté systematicky likvidovali své politické odpůrce.

Argument, že se komunistický režim později přeci umírnil, mi přijde poněkud lichý. Vezměme si (kacířskou) teoretickou myšlenku, že by nacistické Německo válku vyhrálo. Státy by byly podrobeny, většina židovského obyvatelstva vyvražděna a systém by se začal po čase logicky uvolňovat. Držet se u vlády pevnou rukou je velmi ekonomicky náročné a u všech podobných režimů vidím postupné umírnění jako naprosto nevyhnutelné, nikoli jako projev uvědomění. Podobný systém je trvale neudržitelný. Řekli bychom tedy v tom případě také, že za pozdější NSDAP už to bylo snesitelnější a vlastně ne tak hrozné? Mohlo by zůstat součástí pozdějšího parlamentu? Vůbec se nechci touto „sci-fi“ situací rouhat, nemohu se však zbavit dojmu, že mezi oběma případy existuje jistá paralela, jen pokřivená historickým kontextem.